Od anorexie až po dnešek

Promiňte, že se ozývám až teď, ale celou tu dobu, co nepřibyl žádný článek, jsem připravovala tento. Věřte mi, že to vůbec nebylo jednoduché popsat všechna období, která jsem si prožila a občas jsem prostě musela přestat, protože už se to nedalo. Nebyla to milá minulost, což se v tomto článku dozvíte.
A protože ke mně na blog chodí hodně lidí, kteří mě ještě moc neznají, rozhodla jsem se vám trochu přiblížit moji osobu ;) Někteří si mě pamatují z mého minulého blogu, ale i oni o mně ještě leccos nevědí. Třeba to, že jsem měla anorexii.
Ale prvně něco o mně obecně.

Běžec s běžcem :D

Jak už víte, jmenuju se Lucka a je mi sedmnáct let. V září mě čeká druhák na gymplu a upřímně řečeno se ho dost bojím. Prvák byl pohodička, občas vopruz, ale tohle už bude jiné. Docela mě to tam baví, spolužáci a učitelé jsou super, tak si nemám na co stěžovat :) Kdybych se měla trochu pochlubit, na konci školního roku jsem byla druhá nejlepší ze třídy s jednou trojkou, ale to není zas tak podstatné :D
Bydlím na Vysočině v jedné větší vesnici. Nepohrdla bych ale městem, do kterého dojíždím za školou :D Mám téměř pětiletého bráchu, který chodí do školky a mám ho moc ráda ♥ Sice občas zlobí, ale je to můj andílek. Kromě bráchy máme doma i pejska jezevčíka jménem Monty a malou černou kočičku, která je zatím naše první kočka, kterou se nám podařilo dokonale ochočit.
Co se týče mého vzhledu, jsem hodně malá. Mám jen 162 cm, proto nijak moc nevyčnívám z davu :D Postavu mám celkem štíhlou, ale mohlo by to být lepší :DUrčitě bych chtěla nějaký ten tuk shodit a víc svalíků. Vlasy mám dlouhé kousek pod ramena a už tři roky let mě trápí, že nechtějí pořádně vyrůst.
Zajímám se o zdravý životní styl a cvičení. Jím celkem hodně, protože moje tělo potřebuje dohnat to, co ztratilo, když jsem měla anorexii. Už jsem vyléčená, ale byl to boj. Všechno to začalo ve dvanácti letech, kdy jsem projevila zájem o zdravější stravování. Postupně jsem začala být jídlem posedlá, odvažovala jak blázen a pořád ubírala na jídle. Nedostalo se to tak daleko, že bych jedla třeba jedno jablko denně, na to mě měla mamka ještě pod kontrolou, ale chtěla jsem být čím dál víc hubenější a hubenější. Víc než 1200 kcal denně jsem určitě nejedla. Spolužačky se o mě začaly strachovat, učitelé taktéž. Ale já jsem byla jako slepá. Mamka se do mě snažila nacpat víc jídla, než jsem přijímala. Stravovala jsem se ve školní jídelně, tudíž mamka neměla moc přehled, kolik jsem toho snědla. Mnohdy to byla třeba jen čtvrtka malého knedlíku s trošičkou omáčky a ždibec masa! Ve čtrnácti letech jsem měla zhruba 160 cm a 40 kg. Sakra málo na dospívající dívku! A že se mi to pořádně vymstilo. Prsa jsem neměla žádná, o nějakých ženských tvarech ani nemluvě. Menstruace nikde.
Na třináctileté prohlídce mě doktorka nutila přibrat, ale já se bránila zuby nehty. Měla jsem sice teprve 160 cm/45 kg, ale nevyhnula jsem si nachystanému jídlu od mamky, která nade mnou seděla, dokud všechno nesním a hlídala mě i po jídle, aby mě náhodou nenapadlo jít se vyzvracet. Bylo to strašné! Trpěla jsem! Sníst všechno to jídlo byl nadlidský výkon, ale co jiného jsem měla dělat, že.
Po prázdninách mě zase čekala škola a já měla konečně kontrolu nad tím, co a kolik sním. Zhubla jsem, odmítala mamčiny svačiny a ve škole mi mnohdy kručelo v břiše. A protože se říká, že anorektičky jsou ve všem strašné perfekcionistky, byla jsem nejlepší žákyní ve třídě a prostě neexistovalo, abych měla z něčeho třeba trojku. Prostě ne! Musela jsem být ve všem perfektní.
V tomhle období jsem také hodně sportovala. Denně jsem chodila se psem na procházky, cvičila, běhala a nevím co ještě. Prostě za každou cenou spálit všechnu přijatou energii!

Jedna z mých anorektických mini pidi večeří. Hlavně jíst po 3,5 hodinách, žádné ujídání mezi jídly a držet se svého plánu. Žádné sladkosti, pečivo. Zelenina, ovoce, bílé jogurty (v té době byly v módě Activie :D) = co nejmenší kalorická hodnota a hned vycvičit!

Ty hubené ručičky mluví za vše...
A ksichtu si nevšímejte, bylo mi čtrnáct let :D

Velký zlom nastal na jaře 2012, kdy jsem se jednoho rána zvážila a vybaflo na mě číslo 39 kg! To už jsem si řekla, že něco není v pořádku a trochu přidala na jídle, abych už nehubla, protože jsem opravdu byla strašná vyžle. V létě už jsem měla o pět kilo víc. Číslo 39 jsem na váze už nikdy neviděla. Bojovala jsem, protože už se mi nelíbilo, že na mě všechno oblečení v obchodech visí. Bojovala jsem, protože mamka ze mě byla nešťastná, navíc když měla starosti s bráchou, kterému tehdy byly dva roky. Bojovala jsem, protože jsem nechtěla, aby se o mě říkalo, že jsem anorektička. Bojovala jsem, protože už jsem neměla žádnou energii, byla slabá a neměla žádnou sílu. Prostě už jsem do toho nechtěla zase spadnout.
O rok později jsem už vážila 48 kg, ale nebyla jsem úplně vyléčená z PPP. Začala jsem mít ráda jídlo a bohužel se hodně přejídala. Převážně to byly buchty, z nichž jsem dokázala sníst více než půl plechu za jedno odpoledne! A také jsem hodně jedla chleba, protože mi prostě chutnal. Od té doby ho nemám moc v lásce, protože mi připomíná právě toto období.

Tady máme už fotku z období přibírání.

Do července 2013 jsem se "vyžrala" na 56 kg, což už se mi nelíbilo. A začal ten stejný kolotoč. Počítání kalorií, málo jídla, jíst hlavně pod bazální metabolismus. 1000 kcal denně nebyla výjimka. Tělo hladovělo. Málem jsem do toho zase spadla. Chyběl malinký krůček a byla jsem v tom znova. Naštěstí začala škola, nastoupila jsem do prváku a neměla čas na nějaké velké přemýšlení o jídle. Nejnižší váha v tomto období byla 49 kg, ale zase jsem přibrala. Bohužel až teď si uvědomuji, že menstruace, kterou jsem nedostala rok, bude možná z opakovaného hubnutí a přibírání. Naštěstí se mi ale vrátila, a proto už nechci hazardovat se svým tělem. Mám se ráda, a i kdybych chtěla hubnout, bude to po malých krůčcích a nenásilně. Tohle už svému tělu nikdy neudělám!
A jak jsem na tom nyní? Momentálně mám takových 52 - 53 kg, se kterými jsem celkově spokojená, ale nezlobila bych se, kdyby nějaký ten tuk šel dolů. Ale s váhou už nechci hýbat. Mám ráda jídlo a už bych se ho nemohla vzdát nebo se nějak omezovat. Naopak se vždycky rozčiluju, když je miska ovesné kaše poloprázdná :D Ano, miluji ovesnou kaši, miluji zdravé jídlo! A především miluji pohyb! Jsem dost aktivní, běhám, jezdím na kole a cvičím doma.



Z července 2014 :) Zahodila jsem brýle, nasadila čočky, přibrala, následně zhubla a jsem spokojená :) Výčitky svědomí sice někdy jsou, ale ne v takové míře jako třeba před třemi roky :)

Nikomu z mých blízkých jsem tohle všechno nevyprávěla. Nejde zrovna o nejšťastnější minulost. Samozřejmě spolužačky vědí, že se mnou něco bylo v nepořádku, ale celou pravdu víme jen já a mamka. A teď vy.
Co se týče mých koníčků - jak už víte, tak mám ráda zdravé jídlo a cvičení. O tom bude ještě řeč, tak se můžete těšit, protože tohle je moje nejoblíbenější téma k diskuzi :D Škoda, že nikdo z mých přátel se nezajímá o výživu. Dále ráda čtu, ale ani o prázdninách si na čtení nedokážu udělat čas :D Dále budu hrát pátým rokem na klavír, zpívám v chrámovém sboru, bloguju a mám ráda nakupování (spíš jídla než oblečení :D). Prostě typická holka...
Povahově jsem spíš uzavřenější, jen tak s někým se nezapovídám, to už mě musí ten člověk hooodně zaujmout! Ale to neznamená, že bych byla nějaká ušlápnutá tichá myška, s kámoškama jsem slyšet na hony daleko :D Jo, říkají o mně, že jsem blázen. Tak ať! Pokud se mě zeptáte, jestli je sem optimista nebo pesimista, je to pokaždé jinak. Záleží na situaci, ale spíše optimista. Jinak jsem někdy až moc hodná, i na lidi, kteří si to kolikrát nezaslouží.

Pokud byste měli nějaké dotazy nebo se se mnou prostě spojit, stačí napsat na mail luckakuku@gmail.com. Je totiž možné, že jsem zde něco vynechala, nebo nezmínila to, co vás právě zajímá. Moc ráda vám odpovím ;)