Život jde dál

Když jsem se dneska ráno vzbudila, myslela jsem si, že to bude den jako každý jiný. Že se v klidu nasnídám, uvařím kávu a budu si užívat po dlouhé době lenošného nedělního rána. Že si po snídani zacvičím, naobědvám se, odpoledne se budu učit a něco málo pracovat a pak pojedu s přítelem do Brna. Jako každou neděli. Jenže to by nesměla přijít ta osudová smska.

Prvně jsem si myslela, že tohleto je nějaký vtip, něco co bylo myšleno úplně jinak, dokonce někomu úplně jinému. Jen ne mně. Jasně, myslela jsem si, že ten den jednou přijde, ale ne dnes, ne tenhle měsíc, ne tenhle rok. Třeba za rok, za dva. 

A co vlastně šlo? Ve zkratce jsem prostě dostala padáka. Nikdy v životě jsem nebyla ze své práce nebo práce vyhozena. Vždycky jsem to byla já, kdo dal výpověď, buď z toho, že končily prázdniny a se školou bych práci nestíhala, nebo proto, že jsem chtěla vyzkoušet něco jiného. 

Říká se, že komunikace je ve všech vztazích, ať už pracovních či partnerských, klíčová. Přesně ta tu chyběla. Nikdo nepřišel za mnou a nevysvětlil mi, že něco dělám špatně, nebo tohle vůbec nemám dělat. Nikdo mě nepochválil, každý očekával, že budu k dispozici každý den, každou minutu. Když nikdo nic nekomentuje, nechválí, nekritizuje, každý asi pochopí, že danou práci dělá obstojně. Že v ničem nechybuje. Nebo pokud ano, tak s malými následky. Komunikace také chyběla v čase, který jsem měla před výpovědí. Dostalo se ke mně, že v posledním měsíci mě tam každý jen pomlouvá, vyčítá ostatním moje chyby, ale NIKDY mi nikdo nic neřekl osobně. Ztrácely se peníze a na koho všichni svalili vinu? Ano, máte pravdu, na mě. Kdyby mi nepřišla dnes ta smska, nenapadlo by mě, že mě někdo za mými zády pomlouvá. Až dneska. Náhle jsem zjistila, že necelý rok jsem tam byla za černou ovci, nikdo mě tam neměl rád, i když všichni mi lhali do očí a říkali pravý opak. 

Jenže jedna osoba se o moji výpověď zapřičinila nejvíc. Nebudu to tady všechno rozebírat, ale kdybych tohle všechno věděla, tak odcházím dobrovolně. Protože v té práci by mě už nic nedrželo. Milovala jsem to tam, budu na toto místo vzpomínat s láskou, ale už bych si tam nezašla na kávu. Ani dort bych si nedala, protože po té, co jsem tam ten necelý rok pracovala, jsem viděla podmínky, ve kterých se jídlo skladuje. 

Někdy si říkám, čím si člověk zaslouží tu nenávist, již někteří lidé k člověku mají. Co jsem udělala špatně? Někdo by mohl namítnout, že prostě a jednoduše závidí. Ale co by mně, obyčejné dvacetileté holce záviděli? Prý jsem byla protivná a kyselá na zákazníky. Myslím, že tato vlastnost by patřila někomu jinému, protože nikdy mi nechyběl úsměv, vždycky jsem se snažila být milá a ve všem vyjít vstříc. 

Doufám, že pochopíte, že jsem se potřebovala vypsat a postěžovat si. Až dnes jsem pochopila, že svět není tak sluníčkový, jak jsem si představovala. Myslela jsem si, že mám dobrou karmu. Nikdy nikoho nepomlouvám a neobviňuji z toho, co neudělali. Vždycky se snažím komunikovat, vyjednávat věci osobně a ne po telefonu a ještě navíc přes někoho jiného! (Ani jsem se nezmínila, o tom, že majitel se mnou už vůbec nekomunikoval, všechno mi vyřizovala moje kolegyně,  se kterou jsem vycházela nejlépe) I když jsem na někoho naštvaná, překousnu to a řeším věci s chladnou hlavou. Nenapadlo mě, že už dávno se neoplácí stejnou mincí. Jsem naštvaný, vybiju si vztek na někom, kdo si to nezaslouží. Něco se mi nepodařilo? Nevadí! Budou za to pykat jiní. Nemám štěstí v životě? Nevadí! Zkazím někoho jiného štěstí, abych nebyl sám. Chce se mi ze dnešní společnosti brečet, ale asi s tím nic neudělám. Snad mi to karma vynahradí a odteď se mi bude všechno dařit. 

A teď si nenechám zkazit původně plánovanou poklidnou neděli a udělám si příjemný den.

Mějte krásný den i vy a zanechte mi komentář, jestli se vám také někdy stalo něco takového a jak jste se s tím vypořádali :)

P.S.: Článek jsem psala od srdce, a proto jsem ho neopravovala, takže je možné, že chybička se vloudila. Tak doufám, že mě za to neukamenujete :)