How we met...

Dlouho jsem čekala na svého vysněného prince. Puberta dávno skončila, všechny kamarádky už randily, jen já pořád nic. Taková ta dětská láska v patnácti letech se nedá počítat jako pravé chození. Už jsem si myslela, že zůstanu na ocet.

Středa 17. září všechno změnila. Všechno. Ráda bych řekla, že to byl den jako každý jiný, ale ne. Byla jsem totiž trochu nachcípaná, a tak jsem ten den zůstala ze školy doma. Rozmýšlela jsem se, jestli mám vůbec na svoje první taneční jít, protože mi nebylo zrovna hej. Nakonec jsem se ale rozhodla, že půjdu. Osudové rozhodnutí, které změnilo celý můj dosavadní život. Jela jsem s kamarádkou a kámošem autem, takže jsem se nemusela bát, že bych tam byla sama. Kamarádku (říkejme jí J.) jsem seznámila se svou jinou kamarádkou A. a seděly jsme tam před začátkem spolu.

Je přesně 17.15 a mistr tanečník oznamuje oficiální začátek našich tanečních. První tanec byla pánská volenka a pro mě si přichází jakýsi kluk, jehož jméno si nepamatuju. Tancujeme spolu walz. Následuje přestávka, kdy s holkama rozebíráme svoje tanečníky do každého detailu. Po přestávce nastává dámská volenka. Tuším, že si mám jít pro nějakého kluka, ale já nevnímám. Naprosto ne a jdu přímo za nosem, kam mě nohy vedou. Moje nohy mě zavedly až k špinavě blonďatému klukovi s hezkým úsměvem se jménem Honza. "Hmmm, je hezkej," říkám si pro sebe. Víc než hezkej. A milej, vtipnej. Sportovec. Hraje tenis, dělá aikido. "Co to je vlastně to aikido?" ptá se nicnetušící a neznále já. "Je to bojové umění na pomezí juda a karate." odpovídá mi a já z něj nemůžu oči spustit. Vůbec na to nevypadá. Tímto mě samozřejmě zaujímá. "A co děláš ty?" "Já hraju na klavír," odvětím. "Jee, vážně na klavír? Já jsem vždycky klavír obdivoval...". Vidím, že jsem ho také zaujala. Po zbytek tance se jen bavíme o škole, a tak mu prozrazuji, že chodím na gympl. Říká, že má rád chytrý holky. Já se dozvídám, že navštěvuje průmku a jakýsi obor s počítači. Zajímavé. Nicméně tanec už pomalu končí, a tak abych si nenechala ujít příležitost, ptám se ho na jeho facebook. Ochotně mi ho dává a prozradí na sebe, že se chtěl také zeptat. Odvádí mě na moje místo a já žasnu, že ví, kde jsem seděla, když to byla přece dámská volenka. "No, víš, už předtím jsem se na tebe díval, ale někdo byl rychlejší". A nechá mě tam oněmělou sedět na židli v zajetí svých kamarádek, které se hned začnou vyptávat.

V autě ho rozeberu s kamarádkou do všech podrobností a nemůžu opomenout jeho krásný modrý oči, špinavě blonďatý vlasy, taneční dovednosti a jeho srdečný úsměv. Jen co přijedu domů, popadnu mobil, nažhavím wifi a hledám toho úžasného kluka na facebooku. Moje zažádání o přátelství okamžitě přijme a já čekám. Napíše? Nenapíše? Mám mu napsat první nebo počkat? Druhá varianta se zdá jako správná. Po ani ne pěti minutách se málem zblázním radostí z jeho obyčejného "Ahoj :)". Asi tři hodiny si píšeme já vím, že tohle nezůstane jen u psaní a tancování. Vím to. Cítím to. A to s také potvrdí s jeho osudným krokem. Asi pět minut jsem čekala, že tohle napíše. "Můžu tě v pátek někam pozvat? :)". Pozvánka na rande. Za svůj život jsem jich již několik dostala, ale nikdy pro mě žádný kluk nebyl dost dobrý. Nemůžu odmítnout. Nicméně ho nechám tak tři minutky počkat, abych ho znejistila a odpovídám: "Určitě :)" Jsem v sedmém nebi.

Doufám, že se vám příběh líbil :) Budu moc ráda, když se vyjádříte, co by se dalo ještě opravit a doladit. Spoléhám obzvlášť na Andee ;) Pokud byste chtěly pokračování, stačí říct.