Again and again

Sedím v kavárně, zmrzlá až na kost, a popíjím teplé kafíčko. Venku sněží, já poslouchám písničky a užívám si volna a dobré nálady, které je  v posledních dnech jen poskrovnu. Přemýšlím nad tím, kdy bude všechno tak, jako dřív. Věděla jsem, že tento okamžik jednou přijde, ale bála jsem se ho jako čert kříže. Jen se modlím, ať tahle noční můra skončí. Jenže v dohledné době nevidím konce. Poslední dva tři týdny mám v hlavě zmatek, nevím co chci a každé rozhodnutí bolí. Jeden hlas mi říká: "Udělej to!", zatímco ten druhý, abych toho okamžitě nechala. Pak je tu moje zmatená hlava, která neví, co chce. 

A o čem to vlastně mluvím? Ti, kteří si tím prošli, určitě poznali. Ještě asi před dvěma lety jsem trpěla anorexií. Sice uż ve zmírněné podobě, ale přece jenom. Hlídala jsem si každý gram jídla, a i když jsem většinou jedla dostatečně, byla jsem jídlem posedlá. Pak jsem potkala přítele, přestala jsem jídlo tolik řešit a všechno bylo ok. Jenže říká se, že kdo si tímhle peklem jednou projde, bude mít vždycky k jídlu jiný vztah než "normální" člověk. Nevím, co mě to posedlo. Jen vím, že i když proti tomu bojuji a nevzdávám se, nezvládám to. Přítel mi pomáhá ze všech sil, ale i on je bezradný. Kamarád mi chce pomoci, ale já jsem bohužel tvrdohlavá a pořád si to nemůžu připustit. Výčitky z každého sousta však mluví za své. Jediné, co trochu snáším, je kafe, protože to mi pomáhá proti té strašné únavě a taky zvyšuje krevní tlak, protože se mi často motá hlava z nedostatku jídla.

Vím, že je to špatné. Hodně špatné. Nejhorší je, že si plně uvědomuju, co dělám.

Tak mám tady pro vás alespoň pár fotek, aby to nebyl zas tak pesimistický článek. 

Moje spása 👌

Moje opora a podpora 💞

😢

Doufám, že vy se máte o hodně líp než já 😘